Jdi na obsah Jdi na menu
 


Furioso

Úvodem...

Furioso je jedním z mnoha plemen, která byla vyšlechtěna v období, ve kterém Evropě dominovala síla rakousko-uherské monarchie. Hřebčín v Mezöhegyesi založil roku 1785 habsburský císař Josef II. Stal se centrem šlechtění plemene Nonius a později Furiosa...

Původ a historie:

Maďarské tradice chovu koní sahají až do doby před tisíci lety, kdy se v Podunajské nížině usadili uherští jezdci, potomci kočovníků z asijských stepí. Proto Maďarsko zaujímá významné postavení v chovu koní v Evropě a ze zdejších chovů jsou vynikající jezdečtí koně, velmi kvalitní, odolní a skromní. V 16. století se i do Maďarska dostala arabská krev, která zlepšila a zušlechtila místní koně a jejíž vliv je stále patrný.

Plemeno furioso bylo vytvořeno po dovozu dvou anglických koní. Furioso, nebo Furioso-North Star, vznikl v Mezöhegyesi, a to na základě klisen Nonia (po anglickém polokrevníku zvaném Nonius Senior). Ty byly kryty dovezeným plnokrevníkem. Furioso byl z Anglie dovezen roku 1840 a zasloužil se o to hrabě Károlyi. Furioso zplodil ne méně než 95 hřebců. Tyto používali v mnoha císařských hřebčínech. O tři roky později byl chov posílen polokrevníkem s norfolkskou krví, vítězem mnoha dostihů, jménem North Star. North Star byl vnukem Touchstonea, který v roce 1834 vyhrál St Leger a v letech 1836 a 1837 ascotský Zlatý pohár. Jeho matka byla pravnučkou Waxyho, vítěže Derby v r. 1793. On sám byl vnukem Eclipse a současně plemeníkem, který se zasloužil o pokračování jeho skvělé linie. North Starovi potomci byli vynikající klusáci. Později, roku 1885, byly obě linie zkříženy a hlavním kmenem se stal Furioso, rozšířený po celé střední Evropě, včetně ČR. U nás se hojně Furioso choval v Kladrubech, Netolicích, Hostoni, na Slovensku v Motěšících.

V Maďarsku je chov Furiosa nyní soustředěn v hřebčíně Apajpuszta mezi řekami Dunaj a Tisa.

Popis a charakteristika:

Furioso je vznosný kůň, vysoký více než 162 cm. Jeho hlava je takřka hlavou plnokrevníka, liší se jen delšíma ušima. Výraz je dobrácký, milý a inteligentní. Charakteristický je poměrně rovný profil. Nozdry jsou velké. Plece a kohoutek patří bezpochyby jezdeckému typu koně, ale akce si zachovává něco z vysokého kočárového vznosu, který se vyskytoval u noniusovských předků plemene. Vliv kočárových předků se projevuje rovněž skloněnou zádí, zadní nohy jsou sice silné, ale nezaručují rychlost, spěnky jsou strmější a chod poněkud vyšší, neúsporný. Končetiny patří k lepším, klouby jsou velké, čisté a výrazné. Kopyta jsou vcelku dobrá, dá se říci, že lepší než u většiny moderních teplokrevníků.

Povoleny jsou skoro všechny barvy, ale většinou je Furioso vraník nebo tmavý hnědák. Bílé znaky se vyskytují jen zřídka.

Povaha:

Furioso je inteligentní, ovladatelný a velmi přizpůsobivý.

Využití:

Jako většina jezdeckých koní své doby sloužil i Furioso v armádě, především rakousko-uherské. Je to však všestranný kůň, který se dokáže vypořádat s mnoha úkoly. Jako jezdecký kůň obstojí v těžkých terénních jízdách, nebo steeplechase, hodí se k terénním soutěžím, rekreačnímu ježdění, je výborný skokan a zvládne i drezuru, i když nemá zcela dokonalé chody. Působí však velmi elegantním dojmem. Furioso se široce uplatnil zvláště ve východoevropských chovech a podílel se na vzniku mnoha cenných plemen včetně českého a moravského teplokrevníka. Maďarští czikoši (pastevci koní) jsou proslulí svou zručnou jízdou na koních. Jejich úžasné přehlídky jezdeckého umění, často na Furiosech, jsou známy po celém světě.



Shagya-Arab

Úvodem...

Maďarsko se již dávno proslavilo svými arabskými koňmi. Zeměpisná poloha ve středu Evropy a s tím související války, invaze, revoluce a posuny politických hranic způsobily dlouhodobé přerušení rozvoje velkých hřebčínů, které se mohly stát jedněmi z největších středisek pro chov arabů. Dva z původních kmenů, nyní již plemen, odvozených od čistokrevného araba jsou Shagya a Gidran. Obě vzikla v 19. století, samostatně, a to Shagya v Bábolně a Gidran v Mezöhegyesi...

Vysvětlení názvu:

Plemeno dostalo název podle zakládajícího hřebce jménem Shagya.

Původ a historie:

Hřebčín Bábolna byl založen roku 1769 císařem Josefem II. jako doplňkové zařízení k Mezöhegyesi, hlavnímu maďarskému hřebčínu. Maďarsko se pyšní jednou z nejdelších historií organizovaného chovu koní na světě, neboť první hřebčín, založený knížetem Arpádem, který zemřel v roce 907, vznikl před více než tisíciletím. V polovině 18. století začal chov koní postupně upadat a o jeho následovné obnovení se zasloužil právě Josef II. Ten založil v Budapešti veterinární školu a v roce 1785 královský hřebčín v Mezöhegyesu a později v Bábolně, čímž zahájil zlatý věk chovu maďarských koní.

Oba hřebčíny byly určeny pro chov kvalitních jezdeckých koní pro armádu a těžších pro dělostřelectvo. Toto zaměření se změnilo po roce 1816 a důraz se kladl hlavně na chov dovezených plnokrevných "pouštních" arabů. Potomci dovezených koní, obyčejně nazývaní prostě arabští koně, byli dalším ohniskem pozornosti. Tito polokrevníci byli potomky arabských plnokrevných hřebců a klisen s krví maďarskou, španělskou nebo anglických plnokrevných klisen. Všechny klisny však měly výrazně orientální vzhled. Výsledkem tohoto poustupu se stalo plemeno Shagya, které se nyní chová v celé střední Evropě a především v Maďarsku.

Zakládajícím hřebcem se stal plnokrevný Shagya, arab z linie Koheilan/Saklaví, narozený v Sýrii roku 1830. V roce 1836 jej zakoupili pro Bábolnu spolu se sedmi jinými hřebci a pěti klisnami. Shagya byl na araba příliš velký, v kohoutku měřil 158 cm a měl údajně nevšední krémovou barvu, tedy další neobvyklý znak. V Bábolně žil do roku 1842 a zplodil mnoho úspěšných potomků, kteří zajistili pokračování linie. Jejich přímé potomky dnes najdeme v Bábolně, stejně jako v mnoha evropských hřebčínech.

Popis a charakteristika:

Polokrevný Shagya se vyznačuje všemi vlastnostmi araba a mnohdy udivuje větší kvalitou a vyhraněnějším typem než současní čistokrevní arabové. Má kvalitnější kostru a více substance než módní plnokrevníci. V Bábolně je zvykem ponechávat stáda klisen doprovázených hřebcem na svobodě a bez dohledu po větší část roku.

Zakládající hřebec, Shagya, byl pověstný krásnou hlavou a jeho potomkové zdědili tuto vlastnost. Profil je výrazně konkávní, nos se zužuje, chřípí je úzké, kůže mimořádně jemná a nozdry široce rozevřené. Velké oči jsou posazeny daleko od sebe a dominují hlavě. Vazba hlavy s krkem umožňuje její neobyčejnou pohyblivost. Krk je elegantní a klenutý. Rámec Shagye je identický s rámcem čistokrevného araba a je naprosto charakteristický. Všeobecně je však Shagya větší, měří do 152 cm, a jeho rámec je mohutnější. Shagya, vyšlechtěný jako jezdecký kůň, má přiměřeně šikmé plece, které přispívá k prostornosti chodů a délce kroku. Kohoutek je výrazný. Hřbet je krátký, mírně konkávní, bedra silná. Podobně jako čistokrevní arabové, má i Shagya 17 žeber, 5 bederních obratlů a 16 ocasních (v porovnání s ostatními plemeny která mají 18 - 6 - 18). Hlavně proto má vysoce nasazený ocas a výraznou hřbetní linii. Arabský kůň nabyl zlou pověst, že má slabé zadní nohy, po této stránce však nelze plemeno Shagya kritizovat, protože jeho zadní nohy jsou pozoruhodně korektní. Fundament končetin je celkově kostnatý a suchý. Obvod holeně je málokdy menší než 19 cm. Kopyta jsou velmi kvalitní a tvrdá a mají dokonalý tvar i velikost. Shagya má, podobně jako všichni arabi, velmi pěkné chody. Prostorné a pružné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách.

Ve zbarvení převažují bělouši, ale vyskytují se všechny barvy arabského koně. Například vynikající O´Bajan XIII, nazývaný "černá perla Maďarska" a jeho syn, hřebci v Bábolně po 2. světové válce, byli černí, což je u araba nejvzácnější barva.

Využití:

Shagya je v zásadě užitkový kůň, chodící jak pod sedlem, tak v zápřeži. V minulosti byl Shagya koněm maďarských husarů, ideálních představitelů lehké jízdy. Osvědčil se jako rychlý, vytrvalý a velmi tvrdý jezdecký kůň.

 Tyrolský hafling

Úvodem...

Jihorakouské Tyrolsko v představách lidí reprezentují krátké kožené kalhoty, teplé vlněné podkolenky a vysoký filcový klobouk s širokou krempou. Jižní Tyrolsko nejsou jen alpští velikáni, jezera, ale i hafling - horský kůň s bílou hřívou a světlýma nohama.

Název plemene:

Haflinger

Vysvětlení názvu:

Plemeno dostalo název podle obce Haflingen v Ötzlatských Alpách, ovšem plemeno existovalo podstatně dříve, než dnešní pojmenování. Ötztalské Alpy, původní domovina haflinga, mají typický velehorský reliéf. Nápadná je klenbovitá stavba s velmi příkrým jižním svahem a mírnějším svahem severním, ve kterém jsou trogovitá údolí s velkými ledovci a ritnovými poli. Tvrdé podmínky ve vysokých horách upevnily osobitý a nápadný typ koně.

Původ a historie:

Všichni haflingové mají společného předka, velmi plodného polokrevného arabského hřebce El Bedlavi XXII. Rakouská hipologická společnost si přivezla tohoto koně v 19. století z Arábie. Čtyři z krevních linií se odvozují od synů, vnuků a pravnuků El Bedlaviho, který se narodil v rakousko-uherském hřebčíně v Radovci (dnešní Radauti v Rumunsku). Pátá linie je po 40 Willym, pravnuku Haflinga, potomka 249 Folie, syna El Bedlavi XXII. 249 Folie, narozený roku 1874 v jihotyrolské vesnici Schlunders, je prvním zapsaným hřebcem. Matkou byla menší norická klisna.

Místo narození haflingů prozrazuje výžeh ve tvaru protěže, rakouské národní květiny. Uprostřed květiny je písmenko "H". V některých oblastech haflingovi říkají také "protěžový pony". Vesnice Haflingen je vzdálená přibližně 11 km jihovýchodně od Merana, které bylo ve 14. a 15. století hlavním městem Tyrol. 10. září 1919 byl uzavřen v St. Garmainu smír a Jižní Tyroly byly připojeny k Itálii. I když byla část Tyrol připojena k Itálii, hafling zůstal rakouským poníkem. Italové mají své vlastní plemeno, kterým je aveliňský kůň, italská obdoba haflinga. Obě plemena mají společného předka - hřebce El Bedlaviho. Aveliňský kůň (viz. Aveliňský kůň v sekci Plemena - A) je využíván k tahu i jako soumar. Je skvělým pomocníkem v zemědělství v oblastech, kde se s většími tažnými plemeny těžko pracuje. Aveliňec se chová v okolí Benátek, kolem Bolzána v Toskánsku.

Když Rakousko přišlo o území kolem Merana, chov haflingů se přesunul do Ebbsu, města v severním Tyrolsku. Každým rokem se zde sejde okolo 600 haflingů z celého území, které má Spolek pro chov haflingů pod svou kontrolou. I v severním Tyrolsku se podařilo udržet chov haflinga v čistotě, bez přikřížení bosenských horských koní, polských koniků nebo huculů. Městečko Ebbs se nachází na pravém břehu Innu, nedaleko známého města Kufsteinu u bavorských hranic.

V Německu docházelo během sedmdesátých let k rozporuplným diskuzím mezi chovateli. Ty nakonec vyústily v rohodnutí přikřížit arabské hřebce ke zeštíhlení a získání rychlosti, aby se hafling stal atraktivnější i jako sportovní kůň pro volný čas. Tento plán byl realizován ke konci 70. let, kdy bylo v hřebčinském chovu určeno několi arabských hřebců. Vznikla takzvaná F1 generace s 50% krví arabů, výsledek však byl jiný, než chovatelé očekávali. Narodil se typický arab s barvou haflinga. A tak byly všechny klisny generace F1 připouštěny hřebci haflingů. Dnes je žádoucí podíl arabských koní maximálně 12,5%. Tímto pokusem došlo v Německu ke vzniku dvou různých haflingů - čistému, nenarušenému typu a poarabštěnému typu.

Popis a charakteristika:

Haflingové jsou vždy ryzáci nebo isabely s bohatou hřívou a ocasem jako len. Hříva bývá skoro bílá. Jiné zbarvení není povoleno. Běžně se vskytují bílé znaky na hlavě a na nohách. Nejčastěji se objevuje hvězda a nosní pruh a na nohách bílá spěnka. Hříva se nikdy nestříhá, velmi často se zaplétá do copánků stejně jako ohon, aby zvlněné žíně zdůrazňovaly mohutnost a varevnost hřívy. Při slavnostních příležitostech, a ty si Tyrolané nenechají ujít, se do hřív a ocasů zaplétají stuhy.

Výška v kohoutku je u hřebců 135 - 142 cm, u klisen 136 - 140 cm. Váha se pohybuje mezi 420 a 490 kg. Nohy jsou svalnaté, ale ne těžké, holeně krátké a kopyta pevná, tvrdá. Velké oči a široce otevřené velké nozdry dodávají haflingovi živý vhled. Uši jsou malé. Hrudník je hluboká a plec dobře utvářená, chody prostorné a vydatné. Haflingův hřbet bývá často delší, a tak se hodí i na soumara. Hafling je velmi dlouhověký, někteří koně se k práci využívají ještě ve 40 letech života! Pracovat začínají ve věku 4 let.

Pohyb haflinga je neobyčejně volný a hlavně se uplatňuje jeho dlouhý krok. V hůře schůdném terénu na strmých horských svazích je bez konkurence. V kroku je jistý, s výraznými chody arabských předků. Major hrabě Huyn, významný tvůrce historie tyrolského ponyho, psal již před sto lety: "Hafling je velmi ochotný a pracovitý, aniž by si nechal zabraňovat jezdcem či honcem při svozu nákladu ve volbě nejvýhodnější cesty a správně voleného odpočinku."

Hafling je velmi učenlivý a nenáračný, spokojí se se skromnou pastvou a minimální péči a přitom dokáže konat těžkou práci v obtížných horských podmínkách.

Chov haflinga:

Hafling je skromný, vystačí si s minimální pastvou. Vyžaduje poměrně málo jádra, či tzv. koncentrátu. Pokud mohou koně na pastvu a nemají žádnou pracovní zátěž, stačí jim 7 - 8 kg sena a 1 kg koncentrátu denně. Koncentráty, jako oves nebo ječnem, jsou energeticky bohatá krmiva, která ve správném poměru s objemovými krmivy umožňují koním vykonávat požadovanou práci. Březí klisna vyžaduje více jádra.

Hříbata se odchovávají na alpských pastvinách - tzv. alpung. Tráví zde průměrně 150 dnů z roku. To je o třetinu delší období než jsou alpské louky "prostřené". Na jaře a na podzim si koně musí v extrémních klimatických podmínkách vyhledávat potravu. I klisny se pouští již za několik dnů po ohřebení na pastvu. Tato praxe, která se praktikuje po mnoha desetiletí, pomáhá k posílení mimořádné otužilosti a houževnatosti haflinga. Přírodní odchov je více hodnocen než ojedinělé sportovní výkony, jak tomu bývá u mnoha jiných plemen.

Velikost stáje pro chov haflinga lze snadno odvodit. Box musí být dostatečně velký, aby si pony mohl pohodlně lehnout a zase vstát a taky se mohl válet. Je potřeba mít na mysli, že kůň vážící okolo 400 kg spotřebuje zhruba 50 m3 vzduchu za hodinu. Je-li stáj vysoká 3 metry, musí mít box minimální rozměry 2 x 3 metry, to je ale minimum. Pro haflinga nesmí být teplota ve stáji moc vysoká, prostředí zatuchlé a vlhké, ale spíš suché a studené. Otto Schweisgut doporučuje ve své knize "Haflingové" při částečně volném ustájení teplotu 8°C - 10°C, jinak 10°C a maximálně 15°C. Při denním čištění kopyt se má použít výhradně vhodný tuk, korektury kopyt by se měly provádět každých 6 - 10 týdnů. U koní trávících celé léto na pastvinách starosti podkováře prakticky mizí.

Hafling spotřebuje 20 - 60 litrů vody denně, záleží na tom, zda se pouze pase, nebo pracuje. Také březí klisna, nebo klisna s hříbětem bude potřebovat větší množství vody.

Využití a sport:

Hafling je univerzální kůň - používá se ke všem druhům zemědělských prací, při přibližování dřeva z lesů, jako soumar, kočárový a jezdecký pony. Je ideálním a spolehlivým partnerem při projížďkách ve volném čase. Při voltiži je výhodou jeho prostorný, vydatný chod. Jistý krok dává jistotu i cvičícím. Ve vrcholovém sportu se hafling uplatní ve vozatajských soutěžích, v ostatních nelze očekávat špičkové světové výkony.

Hafling si získává mnoho příznivců po celém světě. Chová se ve Velké Británii, a to v hebčíně (založeném vévodkyní z Devonshiru) v Chatsworthu v Derbyshiru. Skupina haflingů byla vyvezena též do Indie, kde v armádních hřebčínech sloužili k chovu soumarů pro horské oblasti Kašmíru a Džammú. Nedokázali se však přizpůsobit horku. Haflingové se chovají i v USA, nebo například v Japonsku, Himalájích, v Jihoafrické Republice či v Austrálii. Ve spolku chovatelů je prozatím zapsáno 31 zemí.

Hafling u nás:

V České republice je evidováno přes 200 koní. Většina je jich zapsána od roku 1995 spolu s jejich chovateli v Českém svazu chovatelů haflingů. U nás se chová hafling ve dvou typech - lehkém a těžkém. Oba se od sebe liší mohutností, výškovými a šířkovými rozměry. Toho času existuje Řád plemenné knihy hafling.

K čelným chovatelům a dovozcům plemene patří ing. Pavel a Jiří Svobodovi z Ražic u Písku, propagátoři a funkcionáři Českého svazu chovatelů haflingů ing. arch. Jiří Trojan z Prahy a pan Zimmerhanzel z Chebu.

Andaluský kůň

Úvodem...

Ve vývoji současných plemen koní se jako nejvýraznější projevil vliv arabský a berberský. Když nebereme do úvahy plnokrevníka a jeho asi dvěstěletou historii, je tady ještě někdo, skutečná šedá eminence koňské rasy. Je to andaluský kůň, po staletí známý jako španělský kůň...

Název plemene:

Pura Raza Espaňola

Vysvětlení názvu:

Přesto, že se jedná o mimořádné zvíře, vyskytuje se kolem andaluského koně spousta nesrovnalostí, které vyplývají z faktu, že toto jediné plemeno, chované jak ve Španělsku, tak v Portugalsku, se označuje množstvím různých jmen. Mnohá z nich jsou odvozena od zeměpisných oblastí, kde se chovají, nebo vyplývají z drobných lokálních nuancí typu, způsobených zaměřením chovu nebo jejich využitím. Následkem toho se týž kůň jmenuje andaluský, španělsý, kartuziánský, zapatský, iberský a ještě jinak. Svůj původní a nejrozšířenější název dostal podle kraje v jižním Španělsku v okolí Sevilly, Granady a Cordóby - Andalusie. V roce 1912 však španělští chovatelé přestali užívat původní název andalusan a nahradili jej výrazem čistokrevný španělský kůň. Ve světě však stále platí označení andaluský.

Původ a historie:

Andaluský kůň se vyvíjel v oblasti ovlivněné po nejdelší dobu maurskou kulturou. Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší naž průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století. Nepříbuzenská plemenitba s těžkými hřebci v pochybném úsilí vyšlechtit větší koně takřka zničila andalusana. Mniši z Jerezu pokračovali ve výběrové plemenitbě a čistý chov zachránili.

Španělsko bylo odedávna proslulé kvalitou svých koní, dokonce již ve starověku. Koně chovali Iberové i Vandalové a zejména proslulý byl vizigotský chov, který v raném středověku dodával nejcennější bojové koně do celé západní Evropy. Po arabské invazi se krev místních houževnatých koní vylepšila přkřížením berberů a ušlechtilých arabů. Současně však na ně působilo mnoho dalších vlivů, zejména méně ušlechtilých pracovních koní. Po poražce Maurů u Poitiers v r. 731 začali sever Iberského poloostrova spolu s rytíři dobývat těžší severští koně. Ovšem během bojů i mírových epizod zde stále docházelo k míšení koní získaných ukořistěním i obchodem. Za sedm století částečné okupace Pyrenejského poloostrova Maury se ustálilo několik typů ušlechtilých koní, kteří však podle mínění arabských chovatelů nezasluhovali rodokmnen. Maurové museli odejít - dobytím Granady r. 1492 jejich panství definitivně skončilo, ale koně zůstali. V roce 1476 byl založen při ústí Guadianny, na dohled od rozsáhlých bažin La Doňana, dnes přeměněných v nejslavnější mokřadní rezervaci Evropy, kartuziánský klášter Jerez de la Frontera. Pilní a odříkaví mniši brali svůj úkol uchovat nedotčené jádro andaluského plemene velmi vážně a udrželi původní typ po více než pět století. Španělští koně později přejímali především reprezentační účely, takže aby získali větší hmotnost, docházelo třeba ke křížení s těžkými neapolitánci. Ještě před zhroucením panství Maurů se španělští koně dostávali do celé Evropy a stali se ve své době nejoblíbenějšími a nejcennějšími zvířaty jezdeckými a kočárovými. Měli dokonce pověst "nejvznešenějších koní světa" a ne náhodou je po nich pojmenována proslulá vídeňská Španělská škola, i když v ní dávno jezdí lipicáni. Jejich krev přispěla k vývoji mnoha evropských plemen, včetně lipicánů a našeho starokladrubského koně. Andaluští koně se stali náměty mnoha uměleckých děl a dobrodružství jejich slavných pánů, na nichž měli lví podíl, se stala legendami.

Popis a charakteristika:

Andaluský kůň je všestranný, ovladatelný, s příjemnou povahou a impozantním vzhledem. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Typický je také nízko nasazený ocas a neobyčejné bohatá hříva i ohon. Hlavním znamením je však okázalý vysoký chod.

Andalusan je poměrně vysoký kůň, výška v kohoutku může být 155 - 160 cm. Typické zbarvení je bílé, a to v nejrůznějších typech, zpravidla s tmavou hřívou, vraníci jsou velmi vzácní, častěji se v chovu objevují hnědáci, ale nejsou žádoucí. Kůže a všechny viditelné sliznice musí být tmavé. Také kopyta musí bý t vždy tmavá a jsou poměrně strmá, jak to vyžaduje chod koně. Typ se liší podle původu. Kartuziánští koně mají hlavu jemnější, téměř bez klabonosu, kdežto linie ze severního Španělska jsou poněkud těžší, s méně úhlednou hlavou. Typické je vznosné nesení krku, který je vysoko nasazen. Hříva a ohon se upravují jen minimálně, patří totiž k největším ozdobám koně. Hříva se sčesává zpravidla na levou stranu tak, aby se krásně rozprostřela po celém krku. Žíně ocasu se krátí pod úrovní patek, u kočárových koní se svazují do delšího volného uzlu nad úrovní hlezen.

Kůň se vyznačuje dlouhověkostí. Babieca byl přes 20 let koněm španělského národního hrdiny Ruy-Diaza - El Cida (asi 1040 - 1099). Kůň uhynul ve věku 40 let a je pochovaný v klášteře San Pedro de Cardena. Na jeho počest zde stojí památník.

Povaha:

Andaluští koně mají opravdu příjemnou povahu. Jsou paddajní, živí a velmi dobromyslní a učenliví. Přitom mají dostatečnou ohnivost a odvahu. Díky horkému a suchému prostředí, kde se toto plemeno vyvíjelo, je zdravé, odolné, s neobyčejně tvrdými kopyty a poměrně skromné na výběr potravy. Andalusan má dostatečnou inteligenci, aby zvládl náročné úkoly a dost síly, aby je perfektně realizoval. Je opravdu všestanný a rád se učí. Pokud trvale žije s jedním člověkem, vytváří se k němu až překvapivě vřelý vztah.

Využití a sport:

Andaluský kůň je univerzální pracovník, ne příliš rychlý, ale zato vytrvalý, houževnatý a obratný. Dlouho se používal i k tahu pro reprezentační účely, protože jeho vysoká akce je neobyčejně působivá. Dodnes ostatně tahá královské kočáry. Ve Španělsku se tito koně cviči i pro zápasy s býky a k podobným účelům, které od koně vyžadují mimořádnou odvahu a obratnost. Dnes se osvědčují také při drezúře i v různých typech jezdeckých soutěží. Díky mimořádně pružnosti svých klubů patří k nejlepším koním pro vysokou školu. Sklízejí i nejvyšší ocenění při vozatajských soutěžích. Osvědčují se však i v těžších podmínkách, například španělská jízdní policie v Madridu i v jiných městech používá andalusany. Andalusan se stal také podkladem k vytvoření dalších plemen, protože svému potomstvu předává velmi užitečné vlastnosti.

 

Islandský kůň

Úvodem...

V jedné z prastarých severských bájí se vypráví o tom, že po dobu zimy je slunce zakleto do černé skály. Na jaře ho může vysvobodit pouze devět zlatých koní, kteří přiběhnou a udeří kopytem do skály. Jsem přesvědčena o tom, že těmi kouzelnými koňmi jsou právě islandští...

Islandský kůň je jedním z nejslavnějších jevů na ostrově ohně a ledu, obklopeném nehostinným severním Atlantikem. Silný a láskyplný vztah ke koním, přecházející až k uctívání, přetrvává v myslí Islanďanů dodnes - vždyť v jejich životech tento tvor zaujímal ústřední místo po tísíc let. Poměr počtu koní k lidem je na Islandu neobyčejně vysoký a islandští koně vykonávají všechny možné práce na ledovcích, lávových polích i v kamenitých pouštích, kde není po stezce ani stopy. Koně však slouží také sportu, a různé soutěže, přehlídky koní a dostihy jsou na Islandě časté, dobře organizované a velmi oblíbené.

Původ a historie:

Z jedinečného díla o dějinách a osídlování země "Landnámabóku" se dozvídáme mnoho o období velké expanze na ostrov, jehož existenci znali Vikingové pravděpodobně od obyvatel Hebridů. V roce 874, kdy na Islandu již žilo několik irských mnichů, se v Kouřové zátoce (dnešní Rejkjavík) vylodil norský osadník Ingolfr Arnarson se svojí rodinou a dobytkem a založil zde první skutečnou osadu. Brzy poté se na ostrov začali stěhovat další lidé z norských osad na Západních skotských ostrovech, v Irsku a na ostrově Man. Ti si přivezli i koně. A právě koně ze všech těchto oblastí se pravděpodobně stali zakladateli budoucího chovného stáda. Příliv přistěhovalců skončil kolem roku 930 a na ostrově došlo k velkým změnám. Pokus zušlechtit islandské koně orientální krví skončil neslavně, se zhoubným účinkem projevujícím se dlouhotrvající degenerací stáda. Roku 930 Althing (nejstarší parlament na světě) rozhodl o přijetí křesťanství a vydal mimo jiné zákon omezující dovoz koní do země, který platí dodnes. Pro hipology je nejpodivuhodnějším rysem islandské chovatelské kultury právě mimořádná genetická čistota islandské populace koní.

V těch pradávných dobách považovali norští usedlíci koně za božstvo a symbol plodnosti. Bílý kůň býval slavnostně zabit jako oběť při slavnostních příležitostech. Středověké ságy jsou plné mýtů a hrdinských legend, v nichž hrají koně hlavní roli. Četné epizody popisují krvavé boje mezi hřebci, které byly zkouškami pro výběr nejlepších chovných kusů i vzrušující podívanou. Islandská literatura i letopisy Společenství z let 930 - 1262 těmito popisy oplývají.

Přes devět set let se vytvářelo jedno z nejčistších a nejstarších plemen na světě, odvozených jednak od koní ze západní Skandinávie a jednak od keltských pony z britských ostrovů. Od samého počátku žili poníci volně na pastvinách a přivykali tak drsnému podnebí, se kterým se vyrovnali skvěle a dnes patří mezi nejotužilejší a nejskromnější koně na světě. Podle moderních měřítek se začal chov řídit až v roce 1879, krátce po ničivém výbuchu sopky Laki (přežila jen desetina domácích zvířat včetně koní), ve známé oblasti Skagafjodur na severu země. V devatenáctém století však potkala islandské koně ještě jedna pohroma (tentokrát zaviněná lidmi). Začali být vyváženi do uhelných dolů ve Velké Británii, kde v šachtách tahali vozíky s uhlím. Například jen v roce 1900 jich za tímto hrozným osudem putovalo přes moře tři tisíce!!!

Fakt, že byl kůň důležitým společníkem Islanďana dokazuje ve svém vyprávění Thórbargur Thórdarson, jehož kniha "Kameny mluví" je zajímavým svědectvím o způsobu života lidí na jihovýchodním pobřeží země na přelomu 19. a 20. století. ... "Když starosta Eygóffur potřeboval přednést nějakou záležitost před soudním dvorem v Rejkjavíku, vypůjčil si na cestu Jarpura. Jarpur byl silný a vysoký kůň a tak spolehlivý, že v životě nevyhodil zadníma. Byl nejzcestovalejší ze všech koní od Širokého dvora. Přebrodil všechny řeky a jezera mezi Djúpavogem a Rejkjavíkem, viděl všechny kraje mezi nimi a seznámil se se spoustou cizích koní... Lidí, kteří přijíždeli do Širokého dvora se poznali podle toho, jak na koni seděli nebo podle toho, jakou mělo jejich zvíře barvu. Jestliže s sebou hnali více jezdeckých koní a nedali jim udzu, pak se říkalo, že jsou na cestě páni a čím více bylo volných koní, tím větší páni to byli. Za částečně panské se dalo považovat, jestliže volní koně měli uzdu, ale běželi po boku koně, na kterém seděl ten, kdo uzdy držel. Panštější bylo jet rychle než jet pomalu, stejně jako být rovný v zádech a nepředklánět se. Naprosto panské bylo mít s sebou psa nebo jet na klisně s hříbětem a kůň s ocasem spleteným do uzlu nebo s příliš krátkým ocasem působil směšně..."

Popis a charakteristika:

Ačkoliv výška islanských koní dosahuje maximálne 134 cm a měli by tedy spadat do kategorie pony, jsou Islanďany a Evropany řazeni mezi koně, neboť jsou stavěni k nošení dospělého člověka. Pro Islanďany je to prostě kůň, a to ten nejlepší...

Islanďané jsou na svého koně patřičně hrdí a vyjadřují se o něm velmi poeticky: "Jeho oči jsou jako horská jezera o svatojánské noci, velké a jasné. Linie krku připomíná příkrou cestu chlapce z hor k jeho milované. Kohoutek se změnil v pohoří vypínající se proti večernímu slunci. Temperament mu propůjčil divoký jarní vodopád, klidnou a stálou povahu krajina skrytá pod sněhovou peřinou."

Odborníci rozlišují čtyři základní typy islandských koní. Jsou to například zvířata, která původně sloužila jako soumaři k tahu. Největší péče se věnuje vzledu a tělesné stavbě nejlepších jezdeckých koní, u nichž se starostlivě sleduje schopnost koní využívat všech pěti chodů, jimiž se islandský kůň tak proslavil. Pak jsou tady ještě koně chováni výhradně pro maso, které je hlavní součástí jídelníčku Islanďanů, protože na ostrově nebylo možné chovat skot vzhledem k tvrdému zimnímu období. Nejznámnější typ koně je Faxafloi, chovaný na jihozápadě ostrova, kde je nejvíc dešťových srážek. Tento typ se velmi podobá exmoorovi, nejstaršímu z britských původních plemen. Islanďané rozenávají nejméně 15 různých základních typů zbarvení a jejich kombinací včetně strakáčů pibalda a skewbalda. Některé hřebčíny chovají pouze oblíbenou barvu. Například na jihu ostrova je hřebčín Kirkjubaer, který chová pouze ryzáky, mnohem sytěji zbarvené než isabely, ale s bílou hřívou a ohonem. Bohatou škálou barev svých koní se Islanďané pyšní - kromě ryzáků s bílou nebo lněnou hřívou chovají hnědáky, vraníky, bělouše, všechny odstíny plaváků a šedáků, isabely a albíny.

Chovatelský program byl založen především na kvalitě vysoce hodnocených pěti chodů, typických pro islandského koně. Těch pět chodů představuje krok (fetgangur), nejobvyklejši u soumarů, klus (brokk) užívaný při překonávání nerovného terénu, rychlý cval (stökk) a dva typy mimochodu, pomalý skeid a rychlý tölt (i když to čistý mimochod není), kterému američané říkají rack. Tölt je zváštní druh čtyřtaktního klusu který je u islandských koní geneticky fixovaný. Töltem chodí už hříbata na pastvinách. Je to pohyb mezi krokem a klusem, pro jezdce nesmírně příjemný a měkký. Při töltu je kůň hrdě vzpřímen a ocas se mu míhá v typických vlnovitých pohybech. Standard plemene říká: "Tölt, který islandský kůň používá, když chce rychle přejít po hrbolaté půdě. Je to chod při kterém se dá za nezměněného nohosledu přejít z úplného zastavení do velké rychlosti". V jednotlivých chodech se pořádají oficiální soutěže, kdy se sleduje a měří, jak rychle kůň ujde a překluše stanovenou vzdálenost určitým chodem. Každé dva roky se koná v závodním mimochodu a töltu i mistrovství Evropy.

Islanští koně se nejčastěji chovají polodivoce. Pastvu mají povětšinu roku k dispozici více než sporou. Jen zřídkakdy dostanou ke skromné stravě, kterou si sami najdou, nějaké přilepšení. O doplňkové krmení, které by je podpořilo v boji s krutou zimou, si mohou nechat jen zdát. Jen v těch největších mrazech prý bývají občas přikrmováni rybami, konkrétně sledi - jedinou potravou, které je na Islandu dostatek.

Islandský kůň je velmi silné a robustní zvíře. Hlava není ušlechtilá, je delší a v poměru k tělu dosti těžká. Prozrazuje primitivní původ plemene. Žuchvy jsou mohutné. Hříva a ohon jsou husté a bohaté. Krk je kratší, dobře nesený. Tělo je kompaktní, hřbet dlouhý. Hrudník je vždy hluboký. Záď je skloněná, střechovitá, ale velmi silná a svalnatá. Kůň dobře podsouvá zadní končetiny pod tělo. Končetniny jsou kratší, silné, vyznačují se krátkými holeněmi a silnými klouby. Plece jsou strmé a ovlivňují vysokou akci, vyvolávající obdiv při rychlém chodu, např. töltu.

Povaha:

Povaha islandského koně se vyznačuje pracovitostí, radostí z pohybu i z přítomsnosti člověka.

Využití a sport:

Na Islandu si potrpí na různé koňské soutěže a přehlídky. Existuje tam více než 40 jezdeckých klubů, které sdružuje národní asociace spolu se Zemědělskou společností Islandu. Ty každoročně organizují přehlídky, setkání, svody a klasifikace hřebců islandských koní. Jsou pořádány sportovní akce, přehlídky koní a hlavně dostihy. Největší rovinové dostihy se běhají v hlavním městě Rejkjavíku. Cvalové dostihy jsou na vzdálenost 300, 400, 800 a 1500 metrů. Je zajímavé, že dostihy v klusu, tedy klusácké, se běhají pod sedlem, a to na 250 metrů. Pořádají se i steeplechasse. Rychlost závodního mimochodu (rennpassu) je úžasná, až 50 km v hodině!

Islandský kůň je mimo jiné využíván ke všem druhů prací, je to prostě všestranný kůň.

Islandský kůň v ČR:

Islandský kůň byl u nás poprvé představen na výstavě Koně 2001 v Pardubicích, přímo na dostihovém závodišti. Blonďáci ze severu se okamžitě stali miláčky publika. Byli předváděni německými jezdci z výborné jezdecké školy Lipperhof. Parádním čílem bylo, když každý z jezdců držel v ruce napěněnou sklenici piva, jeli velmi rychlým závodním mimochodem, a přitom ze sklenice neukápla ani kapička. Něco takového je možné právě jen při mimochodu. Islandské a pardubické dostihy nemají zdánlivě nic společného. Přesto mezi nimi panuje osudová shoda. První písemně doložený dostihový míting islandských koní moderní doby proběhl na severním Islandu v roce 1874, tedy v témže roce, kdy se u nás běžel první ročník Velké Pardubické...

 

Camargue

Úvodem...

Camargští koně žijí v deltě Rhóny v jižní Francii, v drsném kraji v létě stravovaném prudkým žárem a po zbytek roku zaplaveném studenou slanou vodou. Mistral, zuřivý prosolený vítr utlačuje spoře rostoucí keříky, trdé trávy, rákos a slanobýl, na nichž se koně pasou. Zdejší obyvatelé jsou hrdí na svůj bažinatý kraj, nazývají ho "nejvznešenějším krajem, který kdy člověk dobyl" a jejich koně byli romanticky opěvováni jako "koně z moře". Společně s divokými černými býky, kteří se chovají pro koridu, jsou koně solí Camargue...

Vysvětlení názvu:

Tento polodivoce žijící kůň nese název oblasti Camargue, v níž žije. Ta tvoří protáhlý trojúhelník mezi městy Arles, Montpellier a Martigues u Marseille. Dnes je tato krajina z větší části rezervací, jen část je odvodněna a slouží k pěstování rýže a vína, původně to však byla nedostupná divočina, kde zdivočelí koně žili zcela nerušeni. Sama přírodní rezervace měří 6880 ha (laguna Étang de Vacarés), ale chráněné jsou ještě další plochy, především části zaplavované mořem.

Původ a historie:

Původ tohoto camargského koně je záhadný. Je to nesporně přirozené plemeno, vzniklé samovolně na základě domácích koní, i když jižní Francie byla také domovem koní divokých, o nichž svědčí paleontologické nálezy i jeskynní malby, roztroušené v celé oblasti. Tito předhistoričtí koně se ale na vzniku camargského koně nepodíleli. Základem plemene byli určitě domácí koně starověcí, ovlivnění v 7. a 8. století berberem a později ještě dalšími plemeny. Stáda koní v camargue totiž neustále doplňovali uprchlíci různého původu, ať z bojujících armád, obchodních karavan nebo z místních chovů.

Již římští autoři nám zanechali zprávy o koních volně žijících v bažinách poblíž řecké osady Masílie, tedy v dnešní Camargue. O jejich původu jim však nebylo nic známo, nesporně se však na jejich vzniku podíleli koně keltských Galů, proslulých chovatelů. Po přelomu letopočtu mohla být stáda posílena koňmi germánských nájezdníků (Vandalů a Ostrogotů) a nakonec možná i koňmi mongolskými za vpádu Hunů a dalších kmenů. Po obsazení Iberského poloostrova arabskými dobyvateli (7. a 8. století n.l.) se po celé jižní Francii rozšířil vliv arabů a hlavně berberů, který je dodnes na camargském koni patrný.

Stáda (manady) žila v izolaci v oblasti Camargue celkem nerušeně, odchycené koně používali pouze místní pastevci dobytka. Teprve v roce 1968 byli camargští koně uznáni jako plemeno. Vznikla asociace chovatelů a Národní hřebčín v Nimes převzal každoroční kontroly hřebců. V roce 1928 byla pro tyto koně vyhlášena rezervace o ploše 150 čtverečních kilometrů. Později k ní přibyly další chráněné plochy, v tomto případě ovšem přírodní rezervace, poskytující ochranu i dalším druhům rostlin i živočichů.

Popis a charakteristika:

Camargský kůň je velmi originální, přirozeně vzniklé plemeno, odvozené nepochybně od koní domácích. Přestože jeho původ je zřejmě velmi smíšený, vytvořil se jednotný typ, bělouš s jemnou srstí, bohatou hřívou a ohonem, poměrně nízký, nepříliš ušlechtilý, ale nesoucí zřetelné známky orientálního původu. Camargský kůň je přizpůsoben životu v bažinatém terénu, dovede se znamenitě pohybovat po zaplavených plochách, výborně plave a je velmi skromný, spokojí se i se slanomilnou vegetací. Celkově působí primitivním dojmem, ale je to velmi zajímavý kůň, schopný práce s dobytkem a vhodný k jízdě.

Camargský kůň je vysoký 135 - 145 cm, má poměrně těžkou, nepříliš ušlechtilou hlavu s rovným nebo vyklenutým profilem a silnými žuchvami, které jsou ovšem ovlivněny nutností spásat tvrdé slanomilné byliny a rákos. Krk je poměrně krátký, kohoutek plochý, lopatka strmá. Plece a prsa jsou mohutně osvalená, široká, hrudník hluboký, krátký hřbet pevný a záď svalnatná. Nohy jsou poměrně krátké, ale dobře utvářené, s pevnými klouby a plochými, širokými, velmi tvrdými kopyty. Obvykle se koně nekovají. Záď je krátká, silná, ocas poměrně nízko nasazen. Koně mají mít "barvu mořské pěny", jen zřídka se objevují koně jiné barvy. Hříva a ocas jsou hedvábné. Koně vynikají životností a skromností, dospívají pomalu, až mezi pátým až sedmým rokem, ale zato jsou dlouhověcí, běžně přežívají 25 let i déle v plné síle. Svérazným znakem tohoto plemene jsou chody. Mají dlouhý, mimořádně energický krok s vysokou akcí kolen a vydatný cval. Klus je krátký a tvrdý, takže je pro jezdce nepříjemný, ale zato cval a trysk jsou lehké, vláčné a plynulé. Kůň je mimořádně obratný a odvážný a má přirozený cit pro práci s nebezepčným černým skotem, chovaným zde pro francouzské zápasy s býky, které jsou ovšem méně drastické než španělské.

Povaha:

Život ve volné přírodě ovlivnil povahu tohoto koně. Jsou to zvířata velmi soběstačná, bystrá a obezřetná. Mimořádně snadno se pohybují v nejistém, často se měnícím bažinatém terénu a dovedou si poradit i při záplavách, kdy často musí přeplavat dlouhé úseky. Mají velkou odvahu, a proto jsou úspěšní při pohánění a krocení agrasívních černých býků. Přesto, že jsou tito koně tak samostatní, jsou docela dobře ovladatelní a hodí se i pro méně zkušené jezdce.

Využití:

Původně se camargští koně používali jen příležitostně a větší část stád žila ve volné přírodě zcela bez dozoru. Nyní se však chov kontroluje, hříbata se každoročně odchytávají a označují vypáleným znakem C. Pak jsou většinou znovu vypouštěna do přírody se svými matkami, kde žijí až do dospělosti, tj. do stáří pěti i více let. Značná část hřebců se ovšem potom odchytává a slouží pastevcům dobytka, zvaným gardiani, při práci s černými býky pro zápasy. Camargští koně měli vždy velký význam ve folklóru této oblasti a dodnes se při tradičních lidových slavnostech uplatňují jako stafáž při jízdách na býcích a při podobných příležitostech. K mistnímu folklóru patří i svérázné postoje, sedla a ozdoby vyráběné speciálně pro camargské koně. V poslední době našli camargští koně uplatnění v novém oboru, v jízdní turistice. Příroda této zvláští oblasti v létě velmi horké, v zimě mrazivé a často zaplavované mořskou vodou, je neobyčejně bohatá a barvitá a dosud se zde nacházejí četná sídliště a hnízdiště hejn vzácných ptáků, dokonce i plameňáků. Tato atraktivní místa jsou ovšem dostupná pouze za příhodných podmínek na hřbetech koní. Právě proto se jízdní turistika v této oblasti těší neobyčejnému rozvoji. Camargští koně se ovšem v nejnovější době používají také v zemědělství, nejen při práci s běžným dobytkem, ale také v menší míře při sklizni rýže a vína. Díky zlepšení životních podmínek v některých částech rezervace a také jistému výberu a veterinární péči totiž těchto koní přibývá a ne pro všechny se najde místo na poměrně omezené ploše. Zvýšení stavu není totiž možné s ohledem na jiné chráněné objekty a živočichy. Následkem toho se přebyteční koně dostávají do širšího okolí Camargue a uplatňují se v různých oborech. Základní stavy jsou ovšem chráněné a nedoktnutelné. Tento kůň totiž patří k národním pokladům Francie.

Kob

Úvodem:

Robustní malé koně s velkým tělem, kteří pevně stojí na krátkých nohou si nemůžete splést. Jejich celkový exteriér a krátké, hrubé svalstvo je předurčuje spíš k síle a nosnosti než k rychlosti. I přesto však dokáže pravý kob rychle cválat a chody má spíš nízké, než vysoké. Podle termínů popisujících vzhled, je mnohem bližší typu těžkého koně než vzhledu koně lehkého. Ve Spojeném království se kobové setkávají s velkým nadšením nejen pro svůj vzhled a schopnosti, ale také pro svou inteligenci a charakter...

Původ a historie:

Kob je typ, ne uznané plemeno, proto pro jeho šlechtění vlasntě nelpatí žádné vzorce. Chov kobů je zřídka uvážený a často bývá náhodný. Něktreří z nejlepších kobů jsou kříženci irských tažných koní a nejeden šampion mezi koby byl čistokrevný irský kůň. Někteří dobří kobové byli vyšlechtěni ze shirů, clevelandů nebo velšských kobů, ačkoliv později v čisté formě měli velmi rozdílný vzhled i akci, neshodující se s ustáleným typem koba.

Před vynálezem motorových vozidel se v každém domě v Anglii choval kob, který sloužil v zápřeži k dovážení nákupů a k jiným projížďkám, ale současně se na něm jezdilo po farmě a ve dnech lovu se na něm vozili těžší členové rodiny. Říkalo se, že kob je obvykle nejzdatnější a nejzdravější kůň ve stáji, proto byl také tak používán. Také moderní kobové, zejména ti velšského původu, se chovají snadno a hospodárně. Irští tažní koně a jejich kříženci ve skutečnosti nesnášejí překrmování a uspokojivě pracují při daleko menších dávkách krmiva, než jaké potřebují jiná plemena.

Popis a charakteristika:

Kob může být vysoký 155 cm, ale výstavní limit je 151 cm, což je výška, která umožňuje i méně zdatnému jezdci jezdit bez větších těžkostí. Nezaměnitelný je robustní vzhled koba. Rámec je dokonale symetrický. Vzhledem ke kreativní struktuře kobů se u nich někdy vyskytují exteriérové nedostatky, např. dlouhý hřbet, špatné zavěšení hlavy nebo nasazení krku, krátká, méně osvalená záď atd. Tyto vady mají značný vliv na akci a rovnováhu.

Ideální kob má mít, jak se v Anglii říká, "hlavu jako komorná, zadek jako kuchařka", a není to špatný popis. Hlava nesmí mít žádný náznak hrubosti a záď musí být výjimečně osvalená, široká a velmi silná.

Hlava koba spíše působí dojmem rozumnosti a pracovitosti, než ušlechtilosti. Je však jemná a má inteligentní vzhled, zdůrazněný pohyblivýma ušima a zářivýma, široce od sebe posazenýma očima. Krk je v souladu s celkovou robustní stavbou krátký a mohutný, ale nesmí být klenutý a nemá postrádat jistou eleganci. Plece koně nesmí být nikdy příliš strmé, protože to by vedlo ke zbytečně vysokému chodu. Pokud jsou plece přiměřeně šikmé, je chod nižší, vydatnější a daleko příjemnější. Nejobvyklejší chod koba je klus, ale kůň je schopen vyvinout i úctyhodný trysk. Hřbet je krátký a dost široký, jeho stavba umožňuje kobovi nosit vyšší váhu. Bedra jsou silná a mohutná. Charakteristickým rysem koba je záď, která v podstatě není určená pro velkou rychlost, ale předznamenává dobré skokové schopnosti. Kob má krátké, mohutné končetiny, ale velice hluboký hrudník, který vzbuzuje dojem, že jsou kratší než ve skutečnosti. Holeň je krátká a její obvod by měl být, vzhledem k nosnosti koně, alespoň 23 cm. Hlezna jsou dobře vyjádřená a osvalená. Kopyta jsou široká, otevřená a jejich velikost je úměrná celkové stavbě těla.

Kobové se vyskytují v různých barvách, ale mnozí z nich jsou v důsledků vlivu irského tažného koně bílí. Přípustné je i strakaté, nebo dokonce skvrnité zbarvení.

Před vydáním zákona v roce 1948 zakazujícího kupírování a přistřihování ohonu, kterým se takové úpravy staly ve Spojeném království nezákonnými, bylo zvykem kobům ocas krátit a na krátko stříhat i hřívu. Kupírování ocasu dávalo koni sportovní vzhled, ale byl to krutý a zbytečný zvyk. Dnešní kobové mají stále přistřiženou hřívu, aby vynikl tvar jejich krku, ale ocas zůstává celý. Ve výstavním kruhu jsou kobové rozděleni na lehké, těžké a pracovní. I pracovní koně musejí skákat, ale žádný kob nesmí přesáhnout výšku 155 cm.

Povaha:

Kob je často charakterizován jako "důvěryhodný", což znamená, že je bezpečný a spolehlivý, nebo, lépe řečeno, lze tohoto koně označit za "gentlemanova gentlemana". Kob je skoro vždy velmi inteligentní, s dobrou povahou a obyčejně velmi dobromyslný.

Využití:

Kob je bodrý všestranný kůň. Je schopen nosit jezdce těžké váhy za nejrozmanitějších okolností. Při své výšce kolem 152 cm se lehce sedlá a odsedlává, takže si s ním poradí i starší jezdec a jeho zavalitá, robustní stavba poskytuje příjemný pocit jistoty. Na druhé straně není dobrému kobovi nic tak vzdáleno, jako těžkopádnost Očekává se od něj klidná, pohodlná jízda a má většinou dobré chování. Mnozí kobové jsou skvělí hunteři, kteří skáčou ochotně a pozorně.

Missourský klusák

Úvodem...

Missourský klusák je jedno z nejstarších a nejméně známých amerických plemen. Jeho počátky se kladou do období kolem roku 1820, kdy se osadníci z pahorkatin a planáží v Kentucky, Tennessee a Virginie přestěhovali na západ za Mississippi a usadili se na plošině Ozark v Missouri. Byli to z valné části sportovní jezdci, a proto s sebou vzali plnokrevníky, morgany i araby. Klisny se připouštěly k nejrychlejším hřebcům, a tak vznikaly četné rodiny. Plemenná kniha byla otevřena v roce 1948 a během třiceti let se rozrostla na 15 000 zapsaných jedinců...

Název plemene:

Missouri Fox Trotter

Vysvětlení názvu:

Plemeno je pojmenováno po americkém státě Missoury, který vznikl v roce 1821, když se již výše jmenovaní osadníci přestěhovali do této oblasti. Fox Trot, čili liščí klus, je pro toto plemeno charakteristický a vrozený chod.

Původ a historie:

Koně osadníků - plnokrevníci, morgani a arabové - dali vzniknout tomuto plemeni. Vznikaly četné rodiny. Jednou z nejvýznamnějších rodin je Brimmer, která vzešla ze závodního koně téhož jména, potomka dovezeného plnokrevníka Jolly Roger. Brimmery choval Moses Locke Alsup, jehož rodina se v Ozarkské hornatině usadila už před občanskou válkou (1861 - 1865). Jinou slavnou rodinou těchto koní je Kisses. Vznikli na základě kmenů Diamond a Fox, když William Dunn, který choval dobré morgany z Illinois a Kentucky, připářoval tyto různé typy s plnokrevníkem - získal vynikajícího plodného plemeníka jménem Old Skip. Později se do chovu zařadili i dva velcí plemeníci saddlebreda, kteří měli zlepšit plemeno. Byl to Chif, který pocházel z dánského kmene a Cotham Dare, plodný předek klusáků v okresech Douglas, Wright a Ozark. Do chovu se dostala i příměs krve tennesseeského mimochodníka.

Původně se koně jako Brimmerové, Colddecks nebo Copper Bottoms chovali jak k dostihům, tak jako všestranní užitkoví koně. Avšak puritánská náboženská nesnášenlivost brzy učinila přítrž všemu, co považovala z frivolní, a tudíž hřísnou ztrátu času. Následkem toho se ozarkští chovatelé koní soustředili na snahu vychovat koně dokonale přizpůsobeného jejich podmínkám a potřebám.

Bylo zapotřebí koně silného, vytrvalého, s jistým hladným chodem, který by dokázal s co nejmenší únavou jezdce i sebe samého překonávat dlouhé trasy v neschůdném kraji. Výsledkem upevnění typu koně pečlivě řízenou příbuzenskou plemenitbou a zlepšení přilitím krve amerického jezdeckého koně se skutečně stalo zvíře s velmi hladkým chodem, který se navíc vyznačoval jedinečným, charakteristickým ideálním mimochodem.

V roce 1948 se 15 lidí rozhodlo udělat něco pro záchranu zvolna mizejícího plemene, a proto byla založena Asociace plemene Missouri Fox Trotter. Naneštěstí všechny záznamy a plemenné knihy shořely při požáru, takže o soustavné plemenářské práci lze hovořit až od roku 1958, kdy došlo k reorganizaci asociace. Dnes je registrováno asi 35 000 koní tohoto plemene jen ve Spojených státech a Kanadě, ale není bez zajímavosti, že se tito koně chovají i v Německu a Rakousku. Asociace plemene Missouri Fox Trotter vydává vlastní časopis a od roku 1959 pořádá Celebration Show, na níž jsou korunováni šampióni plemene.

Fox Trot:

Pohyb označovaný jako fox trot je přerušovaný mimochod, zaručující velkou jistotu kroku. Jednoduše řečeno, kůň předníma nohama velmi energicky kráčí, zatímco zadní končetiny klušou, a přitom vstupují do stop nohou předních s malým sklouznutím dopředu. Sklouznutí, které musí směřovat přímo dopředu, zmírňuje otřesy dolních částí končetin a velmi výrazně tlumí pohyby hřbetu, takže ten zůstává prakticky stále na stejné úrovni. Díky tomu může jezdec sedět v sedle zcela nerušeně, aniž by pocítil otřesy způsobené pohybem. Fox trot dosahuje na dlouhých cestách rychlosti 8 - 12 km v hodině, na kratší trasy až 16 km v hodině. Mimochod doprovází pokyvování hlavou nahoru a dolů, čímž se tento klusák podobá tennesseeskému mimochodníkovi, který navíc rytmicky nadzdvihuje přistřižený ocas.

Další chody jsou čtyřdobý krok, význačný tím, že zadní nohy zřetelně přestihují přední a dále drobný klus, něco mezi nízkým, rychlým kovbojským lopem na delší otěži a pomalým mimochodem tennesseeského mimochodníka nebo saddlebreda. Na rozdíl od těchto dvou plemen nemá fox trotter vysoký krok a všechny umělé pomůcky, které mají ovlivnit držení nebo nasazení ohonu, jsou zakázány. Podobně není dovoleno mimořádné zatěžování nohou zvlášť vyrobenými těžkými podkovami, a pokud nějaký kůň má na korunce odřeniny, prozrazující použití řetězů jako zátěže, je okamžitě diskvalifikován. Na výstavách se 40% bodů hodnotí fox trot a po 20% získává kůň za další chody, tj. krok, klus a celkový vzhled. Na rozdíl od saddlebreda a tennesseeského mimochodníka se na missourského klusáka používá westernové sedlo a uždění.

Popis a charakteristika:

Výška příslušníků tohoto plemene se pohybuje od 142 do 162 cm. Převažuje ryzé zbarvení ve všech odstínech, obyčejně s bílými znaky, ale povoleny jsou všechny barvy včetně strakáčů a hermelínů. Trotter by měl mít jemnou, čistou a inteligentní hlavu s živýma, zahrocenýma ušima a úzkým chřípím. Hlava je posazena na elegantním krku, který je v souladu s ostatním trupem a je na něj dobře posazen. Prsa jsou široká a hluboká, poměrně nízká akce vychází z šikmých a nápadně silných plecí, napojených na okrouhlý kohoutkek. Kůň má přiměřeně dlouhý, svalnatý hřbet, hluboký trup je pozoruhodně široký. Záď je široká, dosti strmá, ale velmi svalnatá. Nohy jsou pevné, svalnaté, ale přitom štíhlé. Hlezna jsou správně umístěna a bérce jsou svalnaté. Vzdálenost od kyčelního hrbolu k hleznu je optimální. Postoj zadních nohou je korektní. Dobrá kopyta, schopná obstát i v obtížných podmínkách, jsou významným znakem missourského klusáka, proslulého jistým krokem. Spěnky a spěnkový kloub jsou korektní, jinak by klouzavý pohyb nebyl možný. Hříva o ocas jsou velmi jemné.

Využití:

Než cesty v Ozarks ovládla auta, byl Missouri Fox Trotter nejpoužívanějším plemenem v kraji. Tito koně se používali nejen při práci s dobytkem, ale halvně jako jezdečtí koně pro venkovské doktory, šerify nebo výběrčí daní. Také jeden ze zakladatelů plemene, hřebec Old Fox, strávil svůj život honbou dobytka v jižním Missouri a severním Arkansasu. Dnes je toto plemeno oblíbené zejména u vyznavačů distančních jízd a u rangers, strážců národních parků v USA, kteří dokáží ocenit jistý krok koně v nebezpečném terénu. Plemeno je také ideální pro rekreační ježdění.


  

Alter-Real

Úvodem...

Plemeno Alter-real, jedno z tzv. iberských plemen, často trpělo následky neuvážených pokusů o křížení. Přežilo jen díky tomu, že do chovu byla znovu zavedena roku 1748 andaluská krev tří set andaluských klisen z okolí Jerez de la Frontera ve Španělsku. Ačkoliv je Alter-real nepochybně iberský kůň, přece je mezi ostatními plemeny (andaluský kůň, lusitano...) zvláštnostní. Je mimořádně vhodný pro vysokou školu, což bylo vlastně jeho původní určení. Dnes se klasický Alter-real chová pro představení pořádaná Portugalskou školou jezdeckého umění.

Název plemene:

Alter-real

Vysvětlení názvu:

Toto plemeno dostalo název podle městečka Alter do Chao, na východ od Lisabonu, v portugalské provincii Alentejo, kde byl v roce 1748 založen první královský hřebčín. Real je portugalský výraz pro "královský".

Původ a historie:

V městečku Alter do Chao v portugalské provincii Alentejo byl v roce 1748 založen první královský hřebčín Vila do Portel. Úkolem hřebčína bylo zásobovat královské stáje v Lisabonu koňmi vhodnými pro klasické ježdění, které tak usilovně prosazoval a nadšeně obdivoval král Don José I., člen královské dynastie Braganza. Dalším úkolem chovu bylo zajistit kvalitní kočárové koně pro potřeby dvora. Půda i pastevní podmínky byly vhodné pro chov a růst prvotřídního stáda a hřebčín mnoho let odchovával opravdu mimořádně ušlechtilé, dalo by se řídi "značkové" koně.

Koně Alter-real se stali brzy slavnými zejména díky spojení s nejvážnějším Vrchním podkoním, markýzem z Marialvy (1713 - 1799), portugalským La Guérinierem. Ten formuloval, upřesnil a zjemnil principy jezdectví jako racionální vědy, přičemž zastával názor, že bez teorie je praxe bezmocná. Používal systematická cvičení ke zvýšení sebrání a vyváženosti koně při výcviku, zavedl dovnitř plec atd. Je zajímavé, že definoval a učil klasické ježdění, které v zásadě dodnes neztratilo svou cenu. Vyjádřil objektivně, že na koni klidném, lehce ovladatelném a ochotném je radost jezdit, a že je příjemný ve všech chodech. A to platí dodnes.

Hřebčín byl těžce postižen během napoleonských vpádů (1804 - 1814), kdy se většina chovných koní rozptýlila po francouzské armádě. V roce 1834 byl královským dekretem zrušen. V následujících letech se objevovaly pokusy o vzkříšení plemene přikřížením hannoverů, normanů a anglických koní. Dokonce došlo i k pokusu plemeno Alter-real arabizovat. Žádné z těchto křížení však nebylo úspěšné, naopak, masivní příliv arabské krve působil přímo katastrofálně. Plemeno se začalo zlepšovat teprve po znovuzavedení andaluské krve kolem 19. století. Tehdy byly získány andaluské klisny nejčistšího kmene, zapateos, chované rodinou Zapata.

Nebýt účinného zásahu největší portugalské autority v jezdectví a chovu koní, Dr. Ruy d´Andradeho, patrně by hřebčín i plemeno Alter zmizely po zániku portugalské monarchie začátkem 20. století. Podařilo se mu zachránit malé jádro stáda Alter-realů a dva ušlechtilé hřebce pro liniovou plemenitbu. V roce 1932 byl hřebčín předán ministerstvu zemědělství a dnes, ač malý, prospívá a zůstává významnou součástí kulturního dědictví země.

Popis a charakteristika:

U současných koní se požaduje, aby se moderní stádo co nejvíce podobalo původním koním z 18. století. Toto plemeno se od ostatních liší podstatnými znaky, například utvářením zádi a délkou spěnek a holení. Jeden z chovatelských znalců, signor Leather de Macedo, napsal v roce 1971, že předloktí musí být kratší než holeň a že hruď je očividně širší a hlubší než u lusitánského nebo andaluského koně. Akce je výjimečná, s výrazným ohýbáním kloubů, což ovšem není na závadu u koně zasvěceného uchování barokních principů. Hlava při pohledu z profilu vykazuje typické znaky iberského koně. Krk je svalnatý, při pohybu jej kůň nese vysoko. Záď se charakteristicky svažuje k nízko nasazenému ohonu. Utváření silných a výborně posazených hlezenních kloubů je přímo ukázkové. Základní zbarvení alterského plemene je hnědák nebo tmavý hnědák, ačkoliv Macedo se zmiňuje o tom, že lze připustit i ryzáka nebo piebalda. Dnes se však tyto barvy v chovu neobjevují, stejně jako plemeno není temperamentní a často divoké, jak naznačuje Macedo.

Využití a sport:

Plemeno je mimořádně vhodné pro vysokou jezdeckou školu, je to v podstatě jeho hlavní využití. Chová se pro představení pořádaná Portugalskou školou jezdeckého umění.


Highlandský pony

Úvodem...

Skotský horský pony, neboli Highlandský pony se vyvinul v důsledku početných vzdálených křížení, ale původ má velmi starobylý. Po době ledové žili ve Skotsku a na skotských ostrovech poníci a dnešní pony záhadně připomíná zvířata zobrazená před 15 000 - 20 000 lety na stěnách jeskyní v Lascaux ve Francii...

Původ a historie:

Archeologické nálezy prozrazují, že v době bronzové se koně dováželi ze Skandinávie a později i z Islandu. Kolem roku 1535 se velikost a kvalita plemene zlepšila díky francouzským koním. Francouzský král Ludvík XII. daroval koně skotskému králi Jamesovi V. Tyto koně peršeronského typu používali na vylepšení domácích koní, stejně jako v 17. a 18. století koně španělské. Ty si dovezl náčelník z Clanranaldu, aby zlepšil uitské poníky.

V 70. letech 19. století byli na ostrovy dovezeni norfolkští roadsteři typu hackneye a významně ovlivnili hlavně ponye na ostrově Arran. Občas se užívali i daleští a fellští koně.

Příliv orientální krve znamenal největší otřes v historii plemene. Vévoda z Atholu, jehož stádo se stalo základním kamenem plemene, přivezl v 16. století orientální koně a J.H.Moroe-Mackenzie používal syrské a arabské koně (hřebec Syrian) na ostrově Mull při tvorbě slavné linie Calgary. Mecneilové z Barra teké používali arabů a chovali malé, lehké arabům podobné pony.

Popis a charakteristika:

Donedávna byly chovány dva typy těchto ponyů - jeden ostrovní z vnitřních Hebrid a druhý, těžší, na skotské pevnině. Rozdíly mezi těmito typy se však již setřely. Plemeno má výškový limit 147 cm, většina koní však nepřesahuje výšku 142 cm. V 19. století byli zejména ostrovní ponyové přibližně o 10 cm menší. Nynější velikost je následkem přikřížení clydesdala, čímž se měla získat mohutnější zvířata pro lesní práce.

Jen málo plemen má takový rozsah barev jako skotský horský pony. Vyskytují se v plavé barvě, bělouši, hnědáci, vraníci, ryzáci. Většina z nich má úhoří pruhy na hřbetě a někdy i zebrování na nohách. Morelle, první plemeník, který byl zaznamenán v hřebčíně Athol roku 1853, byl strakatý - toto zbarvení dnes není povoleno.

Hlava se širokým čelem je pěkně nesená, oči jsou mírné, nozdry široké. Nosní část hlavy je kratší a tím i vzdálenost očí od úzké tlamy. Krk je silný, klenutý, nikdy ne krátký a je elegantní. Plece jsou šikmé, tělo kompaktní se širokým hrudníkem a vyklenutými žebry. Záď je silná, stehna a bérce dobře osvalené. Nohy jsou krátké se silnými holeněmi, plochými, pevnými kostmi. Kopyta jsou zdravá a tvrdá. Hedvábná hříva končí výraznou kšticí nad čelem. Ocas je dlouhý a také hedvábný, obyčejně vysoko nasazený.

Povaha:

Highlandský pony vyniká milou povahou, je ochotný pracovat, dobrosrdečný a příchylný k lidem. Ideální společník pro rodiny s dětmi.

Využití:

Na zemědělských usedlostech sloužil highland k tahu, jako soumar, a také se na něm jezdilo. V různých obdobích nosil člověka do války, sháněl pastevcům ovce, pracoval v zápřeži, stahoval dřevo. Snadno se choval, byl silný, zdravý a měl pevné chody. V horách poníci chodili pod sedlem, ale také nosili koše na zvěřinu, někdy vážící až 114 kg. Toto použití svědčí o jejich dobrém pracovním charakteru, neboť jen málo koní je ochotno nosit mrtvá těla zvířat. Moderní highland je ideální rodinný pony. Ačkoliv není rychlý, bezpečně a rád skáče. Pro svou velikost a učenlivost je také populární cestovní pony na výlety. Čistokrevné highlandy lze vidět v řadě sportovních odvětví, včetně zápřeže a drezury. Zkřížením s plnokrevníkem vznikne vynikající hunter a nejeden kůň úspěšný v military měl v žilách krev tohoto plemene.


Litevský chladnokrevník

Původ a historie:

Litevský tažný kůň vznikl v Rusku na konci 19. století a zaregistrován je od roku 1963. Ve své vlasti se stal záhy velmi populární a už v roce 1964 bylo v Litvě 62 000 těchto koní, kteří prosluli svou sílou a plodností. Litevský tažný kůň vznikl křížením žmudského koně (lokální litevské plemeno), švédského ardena a finského koně. Kvalita chovu je chráněná výkonnostními zkouškami hřebců, které zaručují, že do chovu budou zařazeni pouze kvalitní plemeníci.

Popis a charakteristika:

Litevský tažný kůň má vynikající povahu a je mimořádně silný a vytrvalý, což z něj činí ideálního koně pro těžkou zemědělskou práci. Je velmi dlouhověký a proslulý vynikajíci plodností. Velmi dobře se také osvědčuje v těžkých klimatických podmínkách a je odolný vůči zimě. Má také velmi dobré chody, zejména krok a klus, což je u těžkých plemen neobvyklé.

Hlava je pěkná, proporcionální, i když trošku hrubší. Krk je osvalený a hříva vlnitá. Hrudník je hluboký a široký, kohoutek dobře tvarovaný a záď je krátká a silná, ohon vysoko nasazený. Záď je někdy "louplá", ale intenzivním šlechtěním se i tato vada postupně odstraňuje. Celý rámec koně je masivní. Nohy jsou relativně krátké a silné, klouby dobře formované. Občas se objevují na nohou drobné defekty. Výška se pohybuje mezi 155 a 165 cm a barva je nejčastěji ryzá, černá a šedá. Je zde jistá podobnost mezi litevským tažným koněm a lotyškým chladnokrevníkem, především v exteriéru a chodech.

Využití:

Litevský tažný kůň stále pracuje v zemědělství a rovněž se využívá ke křížení s altajským koněm ke zvýšení prodkuce mléka a masa.

Arab

Úvodem...

Arabský kůň je bezpochyby nejkrásnější ze všech koní, je to také nejstarší a nejčistější ze všech plemen, které bylo starostlivě šlechtěno tisíce let. Arabský kůň se označuje jako "zdroj" všech světových plemen. Díky své genetické čistotě vtiskuje svému potomstvu vlastní silný chlarakter a konstituční tvrdost a ušlechtilost jako zjemňující vliv. Hrál významnou roli při vývoji většiny známých plemen, ale jeho největším přínosem byl podíl na vzniku anglického plnokrevníka. Ačkoliv anglický plnokrevník je větší a rychlejší než arab, přesto nemůže zapřít životnost, zdraví, inteligenci a krásu, kterou zdědil právě po tomto předkovi...

Vysvětlení názvu:

Nejcennější ze všech světových koní dostal jméno podle Arabského poloostrova, kde se toto v podstatě přírodní plemeno ustálilo. Z tohoto území samozřejmě nepochází, protože zde v poledové době divocí koně nikdy nežili. Zřejmě sem přišli přes Mezopotámii někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. Zásluhou arabských beduínů je prošlechtění tohoto plemene, ale hlavně udržení původního rázu i při expanzi do okolních zemí po 7. století n. l.

Původ a historie:

Podle některých anatomických znaků, a také podle archeologických nálezů, je arab spřízněn s íránskými plemeny i s původním přírodním kaspickým ponym. Na formování plemene se podílely hlavně specifické podmínky teplé pouštní oblasti v nitru Arabského poloostrova, zejména v pahorkatině mezi Medinou a Riádem, dříve označované jako Nadžed. V drsných podmínkách získal arab tvrdost, vytrvalost, odolnost a hlavně skromnost. Je to prakticky jediné čistokrevné plemeno na světě, protože jeho rodokmen je dokumentován od 7. století n. l. a po celou tu dobu byl chov přísně výběrový, bez přikřížení.

Kmeny Beduínů v Arábii mají jen málo psaných záznamů, ale rodokmeny svých koní se učily zpaměti. Jeden z prvních psaných záznamů o arabském koni zachytil arabský historik El Kelbi v r. 786, který načrtl historii a rodokmeny arabů od r. 3000 př. n. l. až ke klisně Baz a hřebci Hoshabovi. Klisnu Baz údajně zajal v Jemenu Bax, Noeho prapravnuk, který byl krotitelem divokých koní. Dílo El Kelbiho je však spíše archeologické než reálné, ale podtrhuje starobylost tohoto plemene. Později emír Abd-el-Kader (1808 - 1883) ve svých dopisech francouzskému generálovi Dumasovi (1803 - 1871) rozdělil historii tohoto plemene do čtyř epoch: od Adama po Ismaela, od Ismaela po Šalamouna, od Šalamouna po Muhammada a od Muhammada dodnes. Zaznamenal také pověst o stvoření koně, půvabnou, ale zcela neodpovídající vývojové teorii: "Když bůh chtěl stvořit koně, řekl jižnímu větru: ´Chci z tebe udělat živou bytost, zhmotni se!´ A vítr se zhmotnil. Ihned se objevil archanděl Gabriel a přinesl plnou hrst prachu, kterou nabídl bohu a ten udělal hnědáka a ryzáka, a přitom řekl: ´Tvé jméno je Kůň. Učinil jsem tě arabem a dal ti červenou barvu mravenců. Zavěsil jsem štěstí do kštice, která visí mezi očima, učinil tě pánem jiných živočichů. Lidé tě budou následovat, kamkoli půjdeš; budeš stejně dobrý k honbě jako k letu; bohatí budou jezdit na tvém hřbetě a štěstěna bude přicházet díky tobě.´ Pak vtiskl koni známku slávy a štěstí, malou bílou známku do středu jeho čela."

Tradiční rozdělení podle Abd-el-Kadera do čtyř etap samozřejmě neodpovídá. První období, tedy před rozdělením židovských a arabských kmenů, není dokumentováno vůbec a je pravděpodobné, že v té nejstarší době v Arábii žádný kůň nežil. K druhému období se dochovaly pouze báje, ale žádné reálné skutečnosti. Nesporně však ve 2. tisíciletí př. n. l., tedy před králem Šalamounem, již koně na Arabském poloostrově žili (Ismael, nevlastní syn Abrahamův a praotec beduínských kmenů, byl možná první osobou, která v Arábii koně užívala). Mohli se sem dostat mnoha cestami, buď z Persie nebo z Mezopotámie, protože v obou těchto oblastech byli již koně známi. Persie, dnešní Irán, patří nesporně k nejstarší oblasti šlechtění koní a Mezopotámie se s koňmi seznámila prostřednictvím mnoha nájezdů kočovných i kulturních národů. Třetí období je již reálné. Šalamoun zcela přehlížel izraelský zákon, který zakazoval chov koní jako modlářství (ještě král David ukořistěné koně zabíjel) a naopak se zasloužil o jeho rozvoj. Měl údajně 1200 koní jezdeckých ve vlastních stájích a přes 40 000 koní pracovních na obchod, když je z Turecka dovážel do Egypta. A že v době Šalamounově byli koně skutečně předmětem intenzivního obchodu, to dokazují obrovské stáje v pevnosti Maggido a četné zprávy o obchodu s bohatými státy na Arabském poloostrově, například se Sábou. Beduínské kmeny na Arabském poloostrově v té době koně znaly a věnovaly jim velkou pozornost.

Všichni praví arabové musí mít tyto klisny v rodokmenu a jejich chovatelé znají ještě dnes předlouhé rodokmeny zpaměti. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan, "černá antilopa" (i když jde většinou o hnědáky). Bílá barva a vrcholná elegance se pojí s typem Saklaví (Siglavy). Další kmeny jsou Hamdani, Muniqi a Hadban. Je ovšem nutno poznamenat, že následkem toho, že arabština nepíše samohlásky, došlo k mnohému zkreslení těchto jmen, takže v literatuře bývá kolem "posvátných klisen Muhammadových" zmatek. Spolu s arabskou invazí se arabský kůň rozšířil téměř do celého Starého světa a vydatně ovlivnil chovy koní v Evropě, jižní polovině Asie a nakonec i v ostatních světadílech. Hodnota araba byla plně oceněna teprve v 18. a 19. století, kdy šlechtitelské rodokmeny začaly získávat ušlechtilé arabské koně pro své hřebčíny. Původně totiž byly klisny čistokrevných arabů zcela neprodejné a bylo obtížné získávat i kvalitní hřebce. Koncem 19. století se však poměry podstatně změnily, a tak se arabští koně dostali do celého světa a v pečlivě řízených chovech se dále rozvíjeli.

Popis a charakteristika:

Arabský kůň je ojedinělé plemeno, poznamenané vyhraněným prostředím, v němž se vyvíjelo. Je to kůň výhradně jezdecký, velmi životný, zdravý, inteligentní a učenlivý. Arabští koně jsou vesměs individuality a zejména hřebci mají vyhraněný charakter. Přesto jsou to koně mírumilovní a snadno ovladatelní.

Typickým znakem araba je krátká, ušlechtile utvářená, suchá hlava s výrazně prohnutým profilem a široké, klenuté čelo pokračuje mezi očima štítovitou vyvýšeninou zvanou džiba (jibbah).Hlava se napojuje na krk zvláštním obloukem, zvaným mitbah. To mimo jiné umožňuje velkou pohyblivost hlavy. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, u hřebců má mírný náznak hřebene. Arab se liší od všech ostatních koní krátkým hřbetem, protože má jen 16 párů žeber a 5 bederních obratlů. Následkem toho je jeho kříž rovný a ocas vysoko nasazený. Ten se skládá ze 16 obratlů. Pouštní původ tohoto plemene prozrazuje tenká kůže, pod kterou se zřetelně rýsují cévy a šlachy, krátká, jemná srst a hedvábná hříva i ohon. Pohyb po tvrdém kamenitém podkladě přispěl k vývoji štíhlých suchých nohou se skvělými klouby a tvrdými, zdravými kopyty. Vydatný pohyb v horkém suchém vzduchu ovlivnil tvar chřípí a velmi pohyblivých, široce otevřených nozder. Uši jsou velmi pěkně utvářené a oči velké a zářivé, mírně prohnutý "štičí" profil pak výraz koně dotváří. Nejoblíbenější barvou arabů v evropských i amerických chovech je bílá, avšak ve své vlasti byli arabi hnědáci, ryzáci i vraníci. Arab je poměrně malé plemeno, povolená výška je od 144 do 152 cm, avšak menší postava není u araba na závadu. I když je arab nízký, nikdy se nepočítá k ponyům. Tradičně se u arabů hříva ani ocas neupravují. Žíně se nesmějí protrhávat ani přistřihovat a důležité je i přirozené vysoké nesení ocasu. Chody jsou vesměs vynikající, plavné, lehké a prostorné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách. Přestoře je arab konstitučně jemný, váží do 400 kg, jezdec do 90 kg by mu neměl činit problémy.

Povaha:

Již vzhled ukazuje, že jde o zvíře velmi vnímavé, bystré a všestranně nadané. Drsné podmínky jeho původní vlasti umožnily arabovi rozvinout skvělý zrak i čich, neméně znamenitý sluch a jedinečný orientační smysl. Zvíře vyniká velkým temperamentem, ale současně je dobře ovladatelné a s chutí se učí různým trikům. Arabská tradice tvrdí, že tento kůň je neobyčejně oddaný a věrný svému pánovi, což dokládá mnoha působivými historkami.

Využití a sport:

Arabský kůň je výhradně jezdecké plemeno a v minulosti posloužilo ke vzniku mnoha dalších plemen, závodních i pracovních. Arabskou krev má v sobě většina cenných jezdeckých koní...

Arabské hřebčíny:

V 18. a 19. století začaly významné státní hřebčíny jako Marbach v Německu, Janow Podlaski v Polsku, Bábolna v Maďarsku a ve Francii Pampadour, Pau, Tarbes a Gelos rozvíjet chov arabských koní, ale stejně důležité byly i některé soukromé chovy. Rodina Potockich, navazující na dlouholetou tradici chovu arabů v Polsku, chovala vynikající arabské koně ve svém proslulém hřebčíně Antoniny. Tyto odchovy ovlivnily araby na celém světě. Ve Velké Británii založili Wilfrid a Anne Scaven Bluntovi hřebčín Crabbet, kam umístili koně získané během cest po Arábii v letech 1878 a 1879. Tehdy už se v chovech začínala projevovat degenerace. Později koupili zbytky z nejproslulejšího stáda arabů na světě, které patřilo pašovi Abbasu I. Koně z Crabbetu se stali základem chovů nejen v Británii, ale i ve Spojených státech, v Austrálii a Jižní Africe.

Dnešní biotypy araba:

Dnes se nejčastěji chovají biotypy: Koheilan, Siglavi a Munighi.

Koheilan

Koheilan chatakterizuje široké, vypouklé čelo, dlouhá obličejová část s jemnými pysky, mozková část je krátká, tělo je hluboké a široké o dlouhých liniích. Předramení je dlouhé, nadplecí krátké. Stavba těla je celkově vysoce proporciální a harmonická. Typickou barvou je hnědá. Koheilan je symbolem síly a odolnosti, je to sportovní kůň. Biotyp Koheilan zahrnuje asi 105 rodin (Haifi, Jallabi, Krush, Hamdan, Hadban a další).

Siglavi

Siglavi má vypouklé čelo a krátkou obličejovou část, dlouhou mozkovou, široký a hluboký hrudník. Je velmi harmonického rámce, barvou šiml. Je symbolem krásy a elegance. Je vhodný na výstavy.

Munighi

Má mělké čelo, dlouhou obličejovou část s rovným, nebo mírně klabonosým profilem, mělký dlouhý trup na vysokých nohou, se slabě rozvinutou zádí a silně rozvinutým předkem. Typová barva je kaštanová. Je vyšlechtěn pro dostihy.

Koheilan a Siglavi jsou klasickými rody, naproti tomu Munighi je moderní dostihový kůň. U arabského plemene jde o to, aby byla zachována ušlechtilost, "suchost", dobré zdraví, dokonalé chody, energický temperament a dobrý charakter.

Angloarab

Úvodem...

Angloarab je výsledkem splynutí dvou nejlepších plemen koní, anglického plnokrevníka, nejlepšího dostihového koně na světě, a jeho předka, araba. Dnes se ovšem angloarab chová v mnoha zemích, zejména ve Francii, která se specializovala na odchov odolných a všestranně výkonných koní už před 150 lety. Jak Velká Británie, tak Francie uznávají křížence za zvláštní plemeno, ale odlišují požadavky na možnost zápisu do příslušné plemenné knihy.

Původ a historie:

Ve Velké Británii se připářují angličtí plnokrevní hřebci s arabskými klisnami a naopak; takto vzniklí angloarabi se pak zpětně kříží. V rodokmenu mohou mít pouze tato dvě plemena. Podmínkou aby kůň mohl být zapsán do plemenné knihy je nejméně osmina arabské krve. Chov ve Spojeném království produkuje vysoce kvalitní angloaraby, ale sotva snese srovnání s rozsáhlou a výborně organizovanou činností francouzských chovatelů. Oblíbeným postupem anglických chovatelů k dosažení větších potomků, je připouštět arabského hřebce na plnokrevnou klisnu. Naopak spojení plnokrevného hřebce s arabskou klisnou poskytuje potomstvo menšího rámce.

Hlavními středisky chovů angloarabů ve Francii jsou Pompadour, Tarbes, Pau a Gelos. Ačkoliv Francouzi připouštějí mnoho chovatelských permutací, do plemenné knihy se může dostat pouze kůň se čtvrtinou arabské krve, který má v rodokmenu jen angloaraby, araby a anglické plnokrevníky. Francouzský angloarab vděčí za své vynikající vlastnosti podpoře, které se těšily storobylé národní hřebčíny. Hlavní podnět k jejich založení dal už v 17. století ministr Ludvíka XIV., J.B. de Colbert. Zprvu tyto chovatelské instituce patřily králi, ale s příchodem Napoleona koncem 18. století se jejich funkce změnila a nejdůležitějším úkolem se stal chov remont pro napoleonská tažení. Hlavním předmětem chovu byli arabští pouštní koně, dovážení ze Sýrie a Tunisu a křížení s místními klisnami.

Krev anglického plnokrevníka byla zavedena do francouzských chovů náhodně v r. 1830, přičemž soustavný chov začal až od r. 1836 v hřebčíně Pompadouru ve Francii. Byl založen na dvou vůdčích arabských hřebcích, Massoudovi a Aslanovi (který byl označován jako turecký) a třemi zakladatelskými plnokrevnými klisnami jménem Dair, Common Mare a Selim Mare. Přísný systém výběru založený na výkonnosti, životnosti a exteriéru, vznikl brzy po založení chovu a přetrvává dodnes. Dostihový systém navíc prověřil plemeno, které se vyvinulo následkem zvyšujících se požadavků na výkonnost.

Angloarabové se kromě Francie a Velké Británie chovají také v Maďarsku, v Bábolně a v Mezöhegyesi, ale nejslavnější jsou z hřebčína Janow Podlaski v Polsku, kteří se účastní předních mezinárodních závodů

Popis a charakteristika:

Moderní angloarab francouzského chovu je jen o něco méně elegantní než jeho britský protějšek. Odchovanci hřebčína Pompadouru jsou obecně větší a mnohem svalnatější, ale všechny francouzské rody jsou atletického typu s výjimečnými skokanskými schopnostmi a pozoruhodně korektními chody. Podobají se mnohem více plnokrevníku než arabovi. Hlava působí hezčím dojmem než hlava plnokrevníka. Angloarabi mají rovný nebo dokonce i konkávní profil hlavy, dlouhý krk (prozrazující rychlého běžce), velmi výrazný kohoutek a šikmé, mohutné plece. Nohy jsou dlouhé a štíhlé, s velmi dobře osvaleným předloktím, kostnaté. Klouby jsou pevné, ploché, pěkně utvářené a jsou suché. Sklon spěnky a kopyta je téměř dokonalý. Kopyta jsou pevná a neobyčejně zdravá, jen zřídka podléhají chorobám. Hřbet je obvykle krátký, hrudník je hluboký. Hříva je jemná a hedvábná, stejně jako ohon a srst. Angloarab může mít různou barvu - běžní jsou ryzáci, hnědáci, ale i tmaví hnědáci. Celkový rámec je mnohem solidnější než u plnokrevníka, záď je delší a rovnější. Angloarab není samozřejmě tak rychlý jako plnokrevník, ale má daleko lepší skokové schopnosti a vyznačuje se korektností chodů.

Povaha:

Je to odolný, houževnatý a neobyčejně všestranný kůň, dobře se hodící pro olympijské disciplíny. Angloarab není tak vzrušivý a přespříliš temperamentní jako plnokrevník a je inteligentní a ovladatelný.

Využití a sport:

Angloarab se uplatňuje v dostizích (ročně se vypisuje kolem 30 dostihů pro angloaraby ve Franci) i v ostatních sportovních disciplínách. Teoreticky by mělo křížení araba s anglickým plnokrevníkem poskytovat ideální jezdecké koně, vhodné pro moderní soutěže jak v parkuru, v drezuře i v military. Plnokrevník přináší velikost a rychlost, arab ovladatelnost, kvalitu končetin, inteligenci, dobrou konstituci a vytrvalost. Nejlepší angloarabové z Francie mají 25 - 40% arabské krve a mnozí z koní, kteří pro Francii získali olympijské a mezinárodní medaile, byli právě angloarabové.

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář